Minulý pátek jsme měly premiéru tanečního vystoupení ŽENA JE ZMĚNA. 8 měsíců tréninků a tvoření, kterým jsme potěšily více než 200 diváků… Moc jsem si to užila, ale bylo mnoho chvil, kdy jsem to málem vzdala….
Táta mě chtěl mít dokonalou, no vlastně i mamka, a slýchávala jsem hodně kritiky na můj vzhled, povahu, vlastně na vše… a díky tomu jsem na sebe převážnou část života tlačila a byla na sebe náročná… Ten vnitřní hlas ve mně, nazvěme ho vnitřní kritik, mi dal právě při trénování na vystoupení dost zabrat….
PROČ? Protože jsem byla v naší 10tičlenné taneční skupině NEJ… NEJsilnější, NEJstarší a NEJprsatější…
Nejvíc vnitřních procesů jsem měla právě s tím NEJsilnější…
Všechny ty tréninky v zrcadlovém sále, kdy se vidíte vlastně non-stop, byly velkým procesem sebepřijetí. Jsem v období menopauzy a přibrala jsem 15 kg a i když vím, že tělo má teď jiný úkol, těžce jsem se s tím smiřovala. Chtěla jsem mnohokrát skončit…
Ty vnitřní dialogy typu:
Co ty tady děláš?
Podívej se na sebe?
Kolem samé hubené kostičky… Občas to byl fakt masakr… Sdílela jsem své pocity v našem kruhu a dostávala od žen spoustu podpory a léčila nejen sebe, ale léčily jsme se i navzájem. Cítila jsem, že jsem v naší skupině důležitá právě tím, jaká jsem právě teď…, že jsme jako puzzle dílky, které tvoří dokonalý obraz ženy.
A pak přišel ten den D. Den premiéry, kam jsem pozvala i své rodiče. Ve skrytu duše jsem doufala, že uslyším poprvé v životě, že jsou na mě třeba pyšní, že jsem šikovná, prostě nějaká milá slova….
Když jsem to odpoledne vstoupila do divadla, stáhnul se mi žaludek…ufff…bylo mi to jasné, sebeprezentace, strach, sebevědomí, emoce… Rozdýchávala jsem to… Přišla světelná zkouška, generálka a pak premiéra.
Pár minut před vstupem na jeviště jsme se se ženami spojily v kruhu a uvědomily si tu naši cestu až sem…. Mirka nás propojila laskavým slovem a vyrazily jsme po schodech nahoru.
A pak to přišlo… Najednou se vedle mě objevila moje vnitřní holčička, asi 7letá Miluška, chytila mě za ruku, podívala se na mě a říká: “Tak si to spolu jdeme užít a zazářit!“ (Pochopila jsem, od 6 do 12 let jsem chodila do baletu a táta nikdy nepřišel na moje vystoupení. A teď tu byl.)
A tak se stalo. Vystoupení jsem si moc užila! Pamatuju si, že na konci Meluzíny, předposledního tance, jsem si uvědomila, že už jenom jeden tanec a je konec. Bylo to báječné a pro mne i velmi léčivé. Cítila jsem se krásná a milovaná i přes všechna ta NEJ…
A jak myslíte, že to dopadlo? Přišla pochvala od rodičů? Tipněte si…